Má dobrovolnictví jsou v protikladu
S některými z našich kolegů se v programu MiNiGRANTY setkáváme opakovaně. Většinou jsou dobrovolníky či členy spolků a organizací, a žádají o podporu pravidelně. K těmto „známým tvářím“ přibývají každým rokem nové. Seznamte se i vy s Petrem Peiklem z Veolia Energie ČR, a.s., úspěšným žadatelem o MiNiGRANT v roce 2015 a 2016, pro projekty „Včely pro život na Zemi“ a „Vakcinací za lepším životem zanedbaných a týraných zvířat“.
Petra Peikla jsme osobně potkali vloni při natáčení tematického videodokumentu Včely pro život na Zemi, v kterém jsme vám představili tři významné „včelařské“ projekty podpořené MiNiGRANTY v roce 2015. Cílem jeho projektu bylo seznámit děti z přírodovědně – turistického kroužku Smíšci, Krajského střediska volného času Juventus, v kterém pan Peikl dobrovolničí jako vedoucí kroužku, s chovem včel a jejich důležitostí pro člověka. Za MiNiGRANT ve výši 50 tisíc korun byly nakoupeny úly, včelstva, nářadí a včelařské oděvy pro děti. Děti se v kroužku učí nejen pečovat o včelstva, ale také zacházet s včelími produkty.
Když jsme v letošních žádostech objevili jméno Petra Peikla, očekávali jsme žádost o podporu pro Smíšky. Spletli jsme se. Tentokrát MiNiGRANT ve výši 19 tisíc korun mířil do Moravskoslezského spolku na ochranu zvířat a pomohl realizovat projekt „Vakcinací za lepším životem zanedbaných a týraných zvířat“.
Ochrana přírody a zvířat obecně, i osvěta s ní spojená jsou témata dobrovolnictví Petra Peikla.
Moravskoslezský spolek na ochranu zvířat byl založen v roce 1990, v době, kdy ještě neexistoval ostravský městský útulek pro psy, a tak se členové spolku sami doma starali o opuštěná, nalezená, ztracená, nemocná či týraná zvířata. Zároveň se snažili nalézt jim nové domovy. Nyní se kromě poskytování azylu potřebným, a aktivním vyhledáváním nových majitelů, zaměřuje především na potlačování případů týrání. Spolek je tvořen dobrovolníky, kterým není lhostejné utrpení a bezmoc zvířat, a kteří se v rámci svých možností snaží hájit jejich práva. Aktivním přístupem chtějí měnit situaci k lepšímu, upozorňovat na nedostatky a problémy a zvýšit zájem společnosti o tuto problematiku.
Jak dlouho s Moravskoslezským spolkem na ochranu zvířat spolupracujete a v čem konkrétně Vaše pomoc spočívá?
„Se spolkem, který tvoří samí dobrovolníci, jsem začal spolupracovat zhruba před rokem. Stejně jako jim, ani mě není lhostejné utrpení a bezmoc zvířat. Moje pomoc spočívá z menší části ve finanční výpomoci, ale zejména v aktivní činnosti při výjezdech do terénu. Pomáhám převážet zvířata na veterinární kliniku, do útulků a dočasných domovů. S ostatními dobrovolníky vyhledáváme týrané psy v terénu a podáváme podněty k prošetření jejich podmínek. Podílím se na hledání nových domovů pro spolkové psy.“
Když zjistíte, že je v okolí týraný pes, jak postupujete?
„Nejprve informuji ostatní ze spolku a následně zahájíme komunikaci. Snažíme se postupovat s citem, ale i tak spolupráce s majitelem nedopadne hned napoprvé. Je náročné přesvědčit majitele týraných psů, aby umožnili ošetření zvířat, a to se již nezmiňuji o odebírání zvířat, kde se setkáváme často s agresivním chováním. Můj obdiv patří ženám a dívkám, které tvoří většinu spolku, za to co dělají. Až příliš často jsou na hranici fyzického napadení.“
Při odchytech jsou psi často vystresovaní, jejich chování je nevypočitatelné. Mohou být plaší, ale často i agresivní. Prošel jste nějakým školením, jak správně postupovat při odchytu? Jaké jsou, existují-li, zásady odchytu?
„Žádným školením jsem neprošel. Kromě toho ústního v průběhu cest k jednotlivým případům, u kterých asistuji. Neexistuje jednotný postup, který by fungoval ve všech situacích a na každého psa. Zásadou je být hodně opatrný a získat si jeho důvěru. Třeba i nějakou dobrotou.
Byl jste při odchytu, převozu či péči o spolkového psa pokousán? Měl jste někdy strach?
„Já zatím pokousán nebyl. Tato zkušenost na mě prozatím ještě čeká. Někteří členové spolku byli pokousáni opakovaně. Strach jsem určitě několikrát měl. I když ani ne tak ze zvířat jako z jejich majitelů."
Je pro Vás toto dobrovolnictví v nějakém směru náročné?
„Je. Je psychicky náročné vidět, v jakém prostředí nejen zvířata, ale i lidé žijí. Nejhorší jsou bezdomovecké kolonie a romská ghetta. Vidět zejména děti, které nemají jinou volbu. A taky vidět smečky zanedbaných, týraných, hladovějících zvířat, v některých případech žijících ve svých výkalech, nebo uvázaných celý život na řetězu. Dokud jsem se nezapojil do činnosti spolku, neuměl jsem si představit, jak je situace hrozivá! Myslím, že to si umí ve skutečnosti představit málokdo, dokud to nezažije na vlastní kůži.“
Dá se říct, že takováto forma náročného dobrovolnictví se nedá pověsit jako kabát na věšák, že naopak je stále pod kůží? Projevuje se i do Vaší práce se Smíšky?
„S tím naprosto souhlasím. Pokud jednou zažijete, jaké to je zachránit, byť jednoho jediného psa, když dokážete proměnit jeho život týraného zvířete v nový a šťastný, budete v tom potřebovat pokračovat. Má dobrovolnictví jsou v protikladu. Práce se Smíšky, dětmi je pozitivní a člověka nabíjí. Naopak pohybovat se mezi lidmi, kteří krutě zacházejí se zvířaty a sebou samými je negativní a vyčerpávající."
Děkujeme za rozhovor, a přejeme hodně sil k dobrovolnictví! I když nejraději bychom popřáli, aby v případě dobrovolnictví s Moravskoslezským spolkem na ochranu zvířat, již brzy nebylo s čím pomáhat.
K fotografiím z archívu spolku není třeba slov.
