V Dílně U beránka využívají vlnu valašských ovcí
V pouhých 16 letech dostala paní Gabriela Žitníková od svého dědečka statek Bludička v Bludovicích u Nového Jičína. Dnes tu žije se svým mužem a svým tatínkem, věnuje se tradičnímu chovu valašských ovcí a letos uvedla do provozu nový sociální podnik Dílna u beránka. O svém podnikání a životě napsala několik knížek, které se teď chystá sama vydat.
Osvětlete nám, co je cílem Dílny U beránka a celé vaší vize?
Prvotním cílem bylo nabídnout smysluplnou práci lidem se zdravotním hendikepem, kteří vlivem těžké nemoci přišli o práci a dostali se na dno sociálního systému. Má malá firma zaměstnává čtyři zaměstnance, z toho tři ženy se zdravotním hendikepem. Chováme ovečky plemene Valaška, kterým hrozilo riziko vyhynutí kvůli jejich nižší užitkovosti.
Má vize je postavená na příběhu hubeného jehňátka s křivýma nožkama a plandavými oušky, s nímž mě náhoda svedla dohromady, a které mi ukázalo, jak vzácný je každý život. To jehňátko mi do cesty přišlo v době, kdy jsem se sama cítila k ničemu.
Jaké jsou hlavní služby či produkty dílny?
Hlavním materiálem pro výrobu produktů v Dílně U beránka je vlna z našich valašských oveček, která je dnes považována za odpad. My z ní vyrábíme kreativní sady na tvoření, ukazujeme v rámci kurzů nebo dílniček základní techniky zpracování (předení na kolovrátku, tkaní, pletení, kramplování) a oživujeme znalosti a dovednosti tzv. salašnického způsobu chovu ovcí, které do našeho kraje přinesli valaši.
Můžete nám přiblížit, jak jste přečkali období nouzového stavu a strachu z onemocnění Covid 19?
Budu možná vypadat podivně, ale já tuto situaci přijala s velkou pokoru a klidem. Vznik Dílny U beránka se rodil ve velkých těžkostech, překonala jsem tolik překážek, že „setkání s koronavirem“ pro mě bylo jen další výzvou.
Musela jsem se svými spolupracovníky udělat mnoho opatření, měla jsem strach o jejich zdraví, do toho se zrušily všechny nasmlouvané akce a programy a tím vznikly obavy o živobytí. Vše jsem řešila intuitivně, k čemuž mi pomáhal celý můj báječný tým. Zapojili jsme se také do pomoci druhým, do šití roušek, zajišťování nákupů a léků a do jiných forem pomoci. Uvědomili jsme si, že nejsme jediní, kdo má starosti.
Jak vám v této situaci pomohl příspěvek Nadačního fondu Veolia?
Když se mi ozval Nadační fond Veolia s konkrétní pomocí a mimořádným finančním příspěvkem na pokrytí provozních nákladů, věděla jsem, že tato pomoc je signálem, že se není čeho bát a s dojetím jsem velkorysou nabídku nejen přijala, ale zároveň ji v plnosti pocítila jako signál - Neboj se a jdi dál!
Ta nabídnutá ochranná náruč nadačního fondu přišla jen pár dní po té, co jsme za schválený nadační příspěvek koupili mininakladač na úklid volných stájí a výběhů. Celkem 250 tisíc korun od Vás je pro nás velký dar, za nějž při této příležitosti chci znovu poděkovat. Zároveň se raduji, že takto pomáháte i ostatním drobným živnostníkům, kterým tímto přeji odvahu a mnoho sil při překonávání těžkostí spojených s rozhodnutím živit se vlastníma rukama. Není to lehké, ale je to poctivé živobytí.
