Jako celek to dává smysl, říká opravář vrtů v Etiopii
Mít průzračnou vodu v dosahu, kdykoliv si člověk vzpomene, je pro našince samozřejmostí. Stačí otočit kohoutkem nebo si skočit do nejbližšího obchodu. Ve vyprahlé Africe není výjimkou, že opatřit si životadárnou tekutinu zabere celý den.
Místní musejí putovat dlouhé kilometry k hlubinným vrtům, vystát frontu, která se v první chvíli jeví nekonečná, a pak plné kanystry dopravit vlastní silou zpátky domů.
V Etiopii, kde se potkávají dvě tektonické kry, a v oblasti proto panuje velké sucho, se nachází kolem čtyřiceti vrtů. Na jednom závisí pět až sedm tisíc lidí. Když se některé čerpadlo porouchá, nastává boj o přežití.
S opravami zařízení pomáhá na černém kontinentu několik let Člověk v tísni. „Naše intervence ve Velké příkopové propadlině začala v roce 2005, když vypukla epidemie cholery. Lidé tehdy přišli o veškeré zdroje pitné vody pro sebe, zvířata, nebyla voda na závlahu. Prší dvakrát za rok, podzemní voda se nachází 200 až 300 metrů hluboko, povrchová voda nikde skoro žádná,“ líčí Jan Faltus, z jakých důvodů Člověk v tísni vyrazil poprvé do vzdálených končin.
Pro vodu chodí děti „Ty děti vypadaly nějak špinavější než na obrázku. Všechno se mi zdálo takové ušmudlané. Pak jsem si uvědomil, že ti lidé nemají co pít, a já řeším, že nosí špinavé oblečení,“ vybavuje si svoje pocity první den v terénu Tomáš Vyhnálek. Všude prach, protože skoro nikdy neprší. „Jedete džípem, za vámi se valí oblaka prachu a všude běhají děti,“ vrací se o několik let zpátky.
„Kulturní šok byl silný.“ přiznává. „K fotkám, které znáte, se přidají i čichové vjemy a hluk. Bylo to hodně jiné,“ konstatuje Vyhnálek, který úspěšně opravil několik vrtů. Na začátku ho udivilo i to, jak daleko musejí lidé pro vodu chodit, a že povinnost většinou připadá dětem. Přitom to není úplně bezpečné, domů se kolikrát dostanou až v noci, na cestu nesvítí žádné veřejné osvětlení. Jenže tátové pracují na poli, mámy se starají o malé děti a vaří. „Půl dne stojí ve frontě, zažil jsem, že někteří čekali i celý den. Spádová oblast je velká. Pak jdou dvě hodiny domů, celý den nedělají nic jiného,“ líčí málo představitelné martyrium.
Čas strávený na misi, během níž se účastníci starají o vrty, bývá různě dlouhý. Severně od města Alaba pracuje čtyřčlenný mezinárodní tým expertů, kterým pomáhá kolem 80 místních. „Máme tam lidi třetím rokem, ale obvykle se jezdí na rok a půl,“ přibližuje Faltus, který se zrovna chystal do Angoly. Je jasné, že každému, kdo přijede pomáhat, trvá, než se zaběhne, přijme místní obyčeje. Je to otázka třeba i půl roku. „Musíte pochopit, jak tam lidi fungují, myslí, musíte se nastavit podle nich, ne oni podle vás,“ upozorňuje.
Etiopie jsou humanitární lázně Většinu času podle něj tráví člověk v kanceláři u počítače. „Od rána do večera jste v práci. Často i o víkendu,“ popisuje vysoké pracovní nasazení. Co se bydlení týče, každý člen mise má svůj pokoj ve společném domě. Hlavním jazykem je angličtina, někdy nezbývá než využít překladatele, aby se domluvili s domorodci. Mise leží přibližně v 1500 metrech nad mořem, v létě se teplota pohybuje okolo 28 až 32 stupňů Celsia, v zimě se v noci rtuť teploměru kolikrát nepřehoupne přes nulu.
Tamní lidé jsou podle něj přátelští. „Když přijde ,bílá huba‘, všichni se seběhnou, chtějí vědět, co se děje,“ usmívá se Faltus a vychvaluje i místní jídlo. „Je tam rostlina, která se jmenuje tef. Tuto bezlepkovou obilninu najdete v každém jídle, dělají z toho třeba palačinky,“ přibližuje jídelníček Faltus.
"Ta mně moc nechutná, inžara se jmenuje ta nakyslá palačinka. Ale mají výborné maso, zeleninu, ovoce, džusy,“ chválí Tomáš. „Když to srovnám s Kongem, Etiopie je výrazně pestřejší,“ přemítá Jan. Oba muži se shodují, že žít nějaký čas v Etiopii je náročné. Ale zvládli daleko náročnější mise.
„Etiopie jsou humanitární lázně. Nestřílí se tam, je tam bezpečno, můžete si normálně koupit jídlo. Sice dost často nejde proud, neteče voda, občas čelíte malárii, ale to jsou jen drobné věci. Největší nebezpečí hrozí, když třeba nabouráte. V těch končinách není nikdo, kdo by vám pomohl,“ přemítá Faltus, který je s Člověkem v tísni spjat od ničivých povodní 2002. Pak se vypravil do Čečenska, Afghánistánu nebo Pákistánu. Vyhnálek prošel Bosnou, Čečenskem, Kosovem, Afghánistánem, Libanonem.
„Někdy v roce 1996 jsem cítil ukrutnou potřebu něco dobrého spáchat. Tak jsem se přihlásil. Je to hrozně zajímavá práce, smysluplná. Člověku ani tak nevadí, že má o něco nižší benefity, co se týče platu. Jako celek to dává smysl,“ vyznává se.
Přispět lze koupí karafy Na opravu etiopských vrtů může přispět každý z nás. V rámci projektu společnosti Veolia pro Afriku stačí koupit speciální křišťálovou karafu, kterou vyrobili skláři v Novém Boru. Za čtyři roky se vybralo 1,8 miliónu korun. „Je to super, lidi kupují, a za tu dobu se na místě udělalo spousta práce,“ chválí dobročinnou akci Vyhnálek.
Z jiných českých peněz postavil Člověk v tísni v Etiopii dvacet škol. „Je to nádherný pocit, když jedete krajinou, míjíte dřevěné baráčky a čas od času tam sedí zděná škola, to člověka zahřeje u srdce,“ říká. Čeští dárci mohou přispět i nákupem darovacího certifikátu přes skutecnydarek.cz „Loni jsme prodali 22 500 certifikátů, nejvíce frčí kuřata, školní pomůcky a kanystry,“ dodal.
